Stojím na terase, vysoko nad městem, pozoruji noční Prahu, klid a šum velkoměsta. A donáší se ke mně křik a nářek někoho, kdo zrovna není ve správný čas na správném místě. Slyším útržky slov a útržky vzlyků. Nejzřetelnější „Au, to bolí,” naprostá bezmoc a zoufalost v hlase. Okolo jsou desítky baráků, stovky oken. Rve mi to srdce. Nejsem schopna lokalizovat, odkud nářek přichází. Holka, kterou pravděpodobně právě řeže její partner… A moje vlastní bezmoc mi rve srdce. Tiše stojím a každý výkřik se mi zařezává hluboko pod kůži. Nemůžu nic dělat. Netuším, co bych mohla dělat. Jak ji pomoct, jak ji dostat z toho pekla. Po tváři se mi koulí slzy. Slzy bolesti, kterou prožívám společně s ní. S každým výkřikem, s každým pokusem o „Nech toho.” Ačkoli mě drásá to poslouchat, mám pocit, že jediné, co můžu, je zůstat stát a alespoň tak o tom vědět, sdílet s obětí to, co se děje. A tak stojím a tiše sdílím utrpení, které se právě v některém z domů, v některém z oken odehrává. Mám alespoň pocit – jsem tady, vím o tom. I když to je zoufale málo.

Read the full post »